HISTORIE VZNIKU PROGRAMU Stáž v Kanadě "Haló, tady hasiči Boston ..., takže pánové, ještě mi řekněte na které adrese vás v Ottawě najdu a já se pro vás stavím." " Ahoj v Kanadě ..." Právě takhle vypadal telefonický rozhovor jen několik málo dnů před našim odletem za oceán. Hasičský světoběžník Jiří Stanislav, toho času ještě v USA, nám dával poslední rady před osm tisíc kilometrů dlouhou cestou a nám bylo jasné, že teď už vše musí klapnout. Za sebou jsme měli někdy až únavné vyřizování a opatřování informací a právě výše zmíněný telefonát měl za tím vším udělat tečku. Byla to poslední informace o tom, že naše pětidenní stáž u kanadských hasičů v Kanatě, což je městečko na okraji hlavního města Ottawy, je zajištěna a zbývá už jen letět. Píši "jen" neboť, jak jsme později zjistili, cesta Bruntál - letiště Ruzyně, je časově docela dobře srovnatelná s délkou našeho letu z Prahy do Montrealu. Naším původním plánem bylo navštívit zemi,o které jsme kdysi čítali na stránkách nesčetných indiánek, zemi kde lze nalézt nedozírnou hradbou lesů obehnané horské masívy stejně tak, jako nekonečné roviny "Saskačevanu" - kanadské obilnice. Během našich příprav jsme však dostali lákavou nabídku našeho tehdejšího ředitele, tenkrát ještě pplk. Jiřího Horáčka, který se nás zeptal jestli bychom nechtěli sloužit nějaký čas u zámořských kolegů ... Dál už ani nebylo třeba pokračovat, protože asi jen málokterý hasič by si nechal takovou příležitost ujít a tak se nakonec jelo i za zkušenostmi. Asi každý, kdo měl někdy příležitost navštívit kanadské nebo americké hasiče, dlouho obdivoval jejich nádherné zásahové vozy s chromovanými nárazníky a ručně malovanými nápisy, urostlé postavy opálených hromotluků, či moderní vybavení usnadňující práci tamních hasičů a hájící jejich zdraví. V tomhle směru jsme si rozhodně přišli na své, ale zaujalo nás však ještě něco jiného ... Když se v Kanadě zeptáte na hasiče, vybaví si většina domorodců ochotné chlapíky, ať už ve slušivých uniformách, či se žlutou přilbou u zásahu, a vzpomene si na většinou příjemné setkání s nimi. Kanadští "FIREFIGHTERS" mají totiž svou důstojnou pozici ve společenském žebříčku, což u nás ještě bohužel není všude pravidlem. Začali jsme si tedy trošku více všímat a nedalo nám ani tak velkou práci zjistit, proč tomu tak je. Předně, hasiče v Kanadě najdete opravdu všude! Na nejrůznějších společenských a dobročinných akcích, ve školách, na stránkách časopisů, v televizních seriálech atd. Dalmatinského psa - symbol hasičů celého světa, jsme nejednou viděli v nejrůznějších obchodech i jinde na veřejnosti. Konkrétně v Ottawě má dokonce i své jméno. Říkají mu "Sparky" a znají ho hlavně ti nejmenší. Mohou si s ním dokonce popovídat na školních chodbách. "Chodí" si totiž s dětmi povídat o požární prevenci. Měli jsme možnost mluvit přímo s jeho "stvořitelem". Je to fajn chlap a jmenuje se "David". Tehdy byl velitelem stanice právě v Kanatě, kde jsme sloužili. Takže, jak to funguje? Asi metr a půl vysoký, plyšový dalmatinský pes s hasičskou přilbou, jezdí po školních chodbách a povídá si s dětmi. Je na dálkové ovládání a má v sobě zařízení, pomocí něhož je řízen na dohled stojícím hasičem. Ten pak odpovídá ochotně a hlavně "odborně", dětem na nejrůznější otázky. Děti se dozví např., jak se chovat při požáru a jak ho správně ohlásit, či jak požáru v domácnostech předcházet. Děti však prý často svěří Sparkymu nejrůznější tajemství a touto cestou byly v Kanadě náhodně objeveny i problémy z úplně odlišných resortů, než je požární prevence. Berou ho totiž spíše jako svého kamaráda a Sparky už díky tomu v Ottawě slaví úspěchy! Děti např. nezneužívají vyhrazených telefonních čísel v takové míře jako dřív a dokonce už několikrát ohlásily opravdový požár ... Jindy jsme byli svědky toho, že také dospělí se mohou o požární prevenci leccos dozvědět. Při návštěvě zábavného parku, tuším že to bylo v Torontu, upoutala naši pozornost "maringotka" tažená hasičským vozem. Nedalo nám to a šli jsme si ji prohlédnout. Uvnitř jsme našli kompletně vybavenou kuchyni. Veselý chlapík v uniformě nám předváděl, jak se mohou vznítit ubrousky nad "toustovačem", kam je v kuchyni vhodné umístit malý hasící přístroj atd. Těžko říci kolik tam měli během dne podobných návštěv, ale myslím si, že to byl další krok na cestě za společenskou prestiží kanadských hasičů. Civilní návštěvy v kteroukoliv denní hodinu, nebyly na kanatské zbrojnici žádnou zvláštností. Lidé se stejně jako u nás zajímají většinou o vybavení výjezdových vozidel atd. Na obdobě našeho "Dne otevřených dveří" si však nelehkou práci hasiče mohli vyzkoušet formou "požárního sportu" také v praxi. Samozřejmě, že jsme si tzv. "Challenge" vyzkoušeli také a pokud jste chtěli, alespoň trochu stačit tempu předvádějících borců, tak to nebyla žádná legrace. Posuďte sami. "Challenge" se skladbou jednotlivých disciplín velmi podobá opravdovému zásahu. Vše probíhá samozřejmě v převlečníku a s dýchacím přístrojem na zádech. Nejdříve tedy zdoláte třípatrovou věž na jejímž vrcholu si na laně přitáhnete cca dvacetikilovou hadici podobnou našemu "áčku". Pak seběhnete dolů a to jen po jednotlivých schodech, kde vás čeká kovový hranol na dvou kolejnicích a nepoměrně lehčí kladivo s dlouhou násadou. Vaším úkolem je přepravit pomocí úderů zmíněné palice závaží zhruba o jeden metr. Po té následuje "slalom", při němž se pohybujete pouze rychlou chůzí k naplněnému "béčku". To pak táhnete asi třicet metrů až po čáru, kde vyměníte proudnici za figurínu sedmdesátikilového chlapa. S tím vás pak čeká už jen třicetimetrová cílová rovinka. Zpocení dobrovolníci samozřejmě sklidili potlesk obecenstva a mimo nevšední zážitek si mnozí domů odnášeli také zjištění, že "hasičina" patří mezi povolání jež si rozhodně zaslouží úctu. Neubránili jsme se pocitu, že o to také tak trošku šlo. Na této akci jsme si všimli ještě i jiné zvláštnosti. V řadách obecenstva bylo nápadně mnoho vozíčkářů. "David" nám řekl, že v Kanadě nezapomínají ani na lidi po těžkých haváriích, což jsme si měli možnost ověřit i později, o pár set kilometrů dále. V malém městečku v jihozápadním Ontáriu, si místní hasiči zajistili dopravní uzávěru a v jednom z jízdních pruhů silnice, po níž jsme cestovali, vybírali dobrovolné příspěvky pro postižené ... To byl možná trochu méně tradiční pohled na práci kanadských hasičů a teď bych ještě připsal několik poznatků od zásahu. Hasiči v Kanadě, se na rozdíl od nás, účastní také téměř typicky "zdravotnických" výjezdů. Zúčastnili jsme se např. výjezdu k epileptickému záchvatu malého chlapce, kde jsme byli svědky velice precizní práce hasičů, ještě před příjezdem záchranky. Tady bych se ještě zmínil o nezbytném použití gumových rukavic. Gumové rukavice používal každý člen posádky, byť zajišťoval třeba jen spojení a ostatním pomáhal jen málo. Takže HIV ani v Kanadě nepodceňují! K autonehodám se v Kanatě vyjíždí cisternou s pětičlenným družstvem podobně jako v některých našich větších městech. Důvody jsou také obdobné jako u nás, např. problematické "otevírání" bytelných karoserií moderních vozů atd. Jednotliví členové posádky mají rozděleny úkoly asi takto. Strojník a hasič - obsluha stroje a likvidace požáru, zdravotník - první pomoc, dva hasiči - obsluha rozpínáku a hydraulických nůžek. Všichni se samozřejmě vzájemně doplňují podle okolností na místě nehody. Významnějšího požáru jsme se nezúčastnili žádného, tak jen snad několik teoreticky nabitých informací. Každý požár je hlášen na centrální ústřednu v Ottawě, která vysílá na místo obvykle tři nejbližší jednotky s potřebnou technikou. Ve výbavě Ottawských hasičů jsme si nevšimli žádné požární plošiny pouze žebříků. Ani ty však na některé budovy ve městě nestačí a tak hasiči využívají policejního vrtulníku ve spojení s hasiči specialisty. Tito chlapi jsou výborně fyzicky připraveni a zasahují pouze ve výškových budovách. Cisterny jsou většinou malých obsahů, jelikož je v Ottawě výborně udržovaná hydrantová síť. Obyvatelé o hydranty na svých zahradách svědomitě sami pečují. Na Ottawu připadají průměrně cca čtyři ostré výjezdy denně. Na technice mužstvo odstraňuje pouze běžné závady a našim, nezřídka středním opravám, se obdivovali. Když se dozvěděli, že si hasiči v Bruntále postavili také velkou část zbrojnice, nechtěli nám ani věřit. Jiný kraj, jiný mrav. Povídání o návštěvě hasičského výcvikového střediska, centrálního operačního střediska, firmy na výrobu hasičských speciálů, či vznikajícího hasičského muzea v Ottavě by jistě vydalo na samostatný článek, a tak mi už nezbývá, než jen na závěr vyslovit přání, aby naši hasiči měli časem u nás alespoň, tak dobré jméno, jako mají naši hokejisté v Kanadě... (článek pro Alarmrevue 1995) autor článku: Štěpán Mikulka Vznik programu Hasík CZ Autory preventivně výchovného programu, který vznikl za podpory ČAHD (Česká asociace hasičských důstojníků) v roce 1996, jsou Bohdan a Štěpán Mikulkovi, t.č. příslušníci HZS Bruntál (nyní HZS Moravskoslezského kraje ÚO Bruntál). Do roku 1998 probíhalo jeho zkušební ověřování na několika školách (základní, speciální) a tvorba metodiky práce s dětmi. Od roku 2001 je hlavním nositelem programu nezisková organizace Citadela Bruntál, z.s.. Počátečním impulsem pro vznik celého programu se bezpochyby stala stáž bratrů Mikulkových v kanadských městech Ancasteru a Kanatě (provincie Ontario). Stáž byla zprostředkována hasičem "světoběžníkem" panem Stanislavem a velkou podporu našla také u současného prezidenta ČAHD a krajského ředitele HZS Olomouckého kraje ing. Jiřího Horáčka. Tento moderně a pružně myslící člověk nám později pomohl zajistit prostředky pro vydání publikací zabývajících se zmíněnou tematikou, přičemž na první z nich se sám také aktivně podílel. Dojmy z naší návštěvy u zámořských kolegů již byly v předcházející části popsány a tak dodáme jen tolik, že to bylo vůbec poprvé, kdy jsme měli možnost spatřit opravdu moderně koncipovaný výukový program pro školní mládež. Po našem návratu jsme posbírali veškeré dostupné materiály zabývající se preventivně výchovnou tématikou a dali se do práce. Bylo nám jasné, že celý program nelze aplikovat na naše podmínky bez nejrůznějších adaptací. Největší rozdíly jsme očekávali hlavně v materiálním a finančním zajištění programu. Bylo rovněž třeba v programu zohlednit rozdílnost životních stylů (bydlení především v přízemních celodřevěných domcích v Kanadě) a mentalit obou národů (společenská prestiž hasičů podepřená právní legislativou). Z těchto a dalších důvodů jsme se také částečně seznámili s obdobným evropským modelem - konkrétně s preventivním programem linkolnshirského hasičského sboru v Anglii. Počátky tamních aktivit sahají až k roku 1978 a do roku 1997 se jim podařilo zapojit 70% škol v kraji. V současné době už slaví nemalé, oficiálně ověřené, úspěchy. Z výše zmíněných a dalších podkladů začala vznikat "pilotní" publikace, která popisuje celý systém výuky. Vyšla v roce 1998, kdy jsme již tři roky čerpali zkušenosti přímo v "terénu". Ověřování programu program jsme totiž aplikovali při výuce všech ročníků jedné z bruntálských základních škol. Smyslem našeho počínaní bylo navázat úvodní kontakty s pedagogy, získat je pro "naši" věc a hlavně určit cílové skupiny dětí. Na základě našich poznatků byl následně celý program rozdělen do několika rovin a cyklů, podobně jako je tomu např. v Anglii. V roce 1998 tedy vznikla úvodní ze tří publikací s názvem "Výchova dětí v oblasti požární ochrany". Ke vzniku této i následujících publikací přispěl velkou měrou také psycholog Mirek Piňos, bez jehož vstupů by nebyl komplexní preventivní program ani knihy rozhodně úplné. Všem nám bylo jasné, že již popsané stránky, ale i program samotný, bude jistě nutno dále doplňovat a zdokonalovat. Proto začala pozvolna vznikat publikace druhá. Současně se uskutečnilo několik propagačních akcí v tisku i na veřejnosti. Období mezi vydáním obou knih bylo dále vyplněno tvorbou nejrůznějších metodických materiálů, které během výuky hojně využíváme k odměňování dětí, ale i k působení na jejich rodiče a které jsme tehdy získávali z improvizovaných zdrojů. Jelikož ty jsme brzy vyčerpali, bylo nutno hledat jiné řešení. Pomyslný trn z paty nám vytrhla opět ČAHD, která nám schválila grant z jehož prostředků, bylo možno financovat několik nápadů našich šikovných kolegů. Právě díky nim jsme již v té době měli k dispozici nejrůznější omalovánky, pexesa, vystřihovánky atd., které jsou dnes již zdokonaleny spoluprací s profesionálním grafikem Kubou Soldánem. Na přelomu let 1999 a 2000 vznikla publikace druhá "Metodika výuky aktivistů pro výchovu dětí v oblasti požární ochrany (příručka pro instruktory)". Na sklonku roku 2000 byla vydána další publikace - "Výchova dětí v oblasti požární ochrany" (plánovací záznamník), která uzavírá řadu původní literatury zabývající se výukou požární prevence na ZŠ. Je to vlastně terénní příručka, třídní kniha a plánovací kalendář v jednom. Určena je pro ty, kteří v sobě naleznou chuť a odvahu vyrazit mezi děti. Záznamník obsahuje prakticky využitelné rady usnadňující práci v "terénu", ale hlavně kompletní osnovu výuky doplněnou o psychologické vstupy a stěžejní body jednotlivých témat. Tuto poslední publikaci jsme koncipovali rovněž tak, aby byla vhodná k archivaci a tím usnadňovala evidenci navštěvovaných škol, odučených hodin, a umožňovala lepší orientaci novým - nastupujícím aktivistům. Touto třetí publikací, se stal celý program "Výchova dětí v oblasti požární ochrany" kompaktním a mohl se začít dál rozvíjet a zdokonalovat až do dnešní podoby a postupně být zapracován i do koncepcí preventivně výchovné činnosti HZS krajů pod názvem "Výchova dětí v oblasti požární ochrany a ochrany obyvatelstva".